Jak jsme programátory naučili vést svůj vlastní tým

Logio v té době procházelo výraznější transformací a náš tehdejší zhruba 30členný programátorský tým se začal dělit na mikrotýmy. Jelikož nabírání teamleaderů z venku za nás nebyla preferovaná varianta, rozhodli jsme se nabídnou tuto novou roli našim stávajícím zaměstnancům a udělat z nich teamleadery. No, mohli bychom si v tu chvíli říct: „Fajn, ať se s tím kluci a holky poperou, jak nejlépe umí a odkoukají co nejvíce od stávajících manažerů.“ To by ale bylo málo. Místo toho jsme si řekli: „Bude to odkoukávání stačit a nemůžeme je podpořit i nějakým jiným způsobem?“

A proto vznikl program LogioLeaders. Desetiměsíční vzdělávací program, jehož cílem je kromě podpory programátorů v nové roli také upevnění jejich vztahu k firmě a vytvoření bezpečného prostoru, kde mezi sebou můžeme sdílet zkušenosti, úspěchy i fuck‑upy. Slibovali jsme si od toho nejen proškolení téhle nové party, vyzkoušení konkrétních metod a technik v praxi, ale také lepší poznání sebe sama a stmelení celé skupinky.

Jak jsme na to šli a jak to probíhalo?

Jelikož jsme si celý obsah tvořili sami, vybrali jsme si na začátek pět pro nás stěžejních témat a každému z nich věnovali jeden workshop, který se konal vždy jednou za dva měsíce.

Celý program započal vstupní diagnostikou všech členů, ve které si každý zmapoval své silné a slabé stránky. Navázali jsme diskusí na téma, jak se vůbec správný leader pozná, jak to vypadá, když nevytváří bezpečné prostředí, a jak si naopak důvěru v týmu vybudovat. O dva měsíce později jsme pokračovali trénováním naslouchání a zpětné vazby. Věděli jste, že metoda sendviče* už dávno není v kurzu a že umět ve správný moment mlčet a naslouchat je docela umění? My už to víme. 🙂

Dobrého leadera poznáte podle toho, že je empatický a zároveň umí své kolegy motivovat. Proto jsme jeden den věnovali kreslení emočních map, procházeli jsme způsoby motivace a bavili se o svých potřebách i potřebách lidí v týmu. Na čtvrtém setkání jsme trochu otočili a místo lidí a potřeb jsme zkoumali metodiky agilního řízení a to, jak nám mohou pomoc v každodenní praxi.

Po osmi společných měsících jsme tak zvládli oblast budování důvěry, empatie, naslouchání a poskytování zpětné vazby. Začali jsme se orientovat v pojmech, jako je grooming, scrum master nebo user stories a chybělo nám jediné – umět efektivně plánovat svůj čas. V tom nám pomohl poslední workshop, díky kterému víme např. jak pracovat s inboxem, co jsou to paměťové paláce nebo jak je v time‑managementu důležitá denní rutina.

* metoda sendviče spočívá ve vložení kritické (negativní) informace mezi dvě pozitivní, což vytváří pomyslný sendvič

Teorie je fajn, ale co ta praxe?

Jasně, na workshopech jsme si toho hodně vyzkoušeli mezi sebou, odcházeli jsme s hlavou i sešitem plným myšlenek, ale jak se říká: „Praxe je nejlepší učitelka.“ I proto jsme se začali pravidelně scházet mezi jednotlivými workshopy, sdíleli si konkrétní situace z práce a to, jak se nám povedlo využít nebo nevyužít to, co jsme se naučili.

S odstupem času jako firma vnímáme, že to rozhodně byla užitečná investice. Pro příště bychom možná na některá témata vyhradili více času nebo zahrnuli více praktických cvičení. I tak to ale byl skvělý odrazový můstek pro naši novou společnou cestu.

A jak to vidí účastníci?

O tom se můžete sami přesvědčit v komentářích, které nám účastníci vyplnili do zpětné vazby 🙂

„Jsem vděčný, že jsem se tohoto programu mohl zúčastnit. Přineslo mi to spoustu nových poznatků o tom, jak se zlepšit, jak zlepšit práci v týmu, jak lépe organizovat a řídit práci nebo jak lépe vycházet s kolegy.“
— Tomáš Švehla

„Program mi nejenže poskytl hodnotné znalostí a dovednosti v oblasti vedení a rozvoje týmu, ale také mi umožnil navázat cenná přátelství a sítě s dalšími účastníky programu. Byla to skvělá příležitost sdílet zkušenosti, učit se od sebe navzájem a budovat silné profesní vztahy.“
— Pepa Měřínský

„Paměťové paláce fakt fungují (používám i mimo práci). Do údolí smrti jsem soustřeďoval náročnou práci, stačilo prohodit náročnou práci a administrativu a hned toho stíhám víc.“
— Ondra Gregárek